V loňském roce oslavila Asociace konferenčních tlumočníků ASKOT už 35. výročí svého založení. Jako bonus jsme pro vás připravili rozhovor se dvěma dámami, které byly u zrodu asociace od samého začátku: Zuzanou Tomanovou a Zuzanou Stašovou. Jak vzpomínají na vznik ASKOT a 90. léta? Jak vnímají vývoj konferenčního tlumočení a co se podle jejich názoru v čase nemění?
ASKOT slaví 35 let od založení. Vy jste u toho byly od začátku. Vzpomínáte si, kdy se poprvé objevila myšlenka založit takovou asociaci? Z jakých důvodů ASKOT vznikl?
Zuzana Tomanová: S myšlenkou asociace jsme si pohrávali ještě před listopadem 89, vzorem byla AIIC, takže jakmile se změnil režim, horečnatě jsme se pustili do práce. Scházeli jsme se ve Slávii, Honza Hrdlička, Zdena Pawliková (dnes Horáková, pozn. red.), Dana Langerová a já, dále Lydie Černá, Hanka Vejrostková a, tuším, Milan Dvořák. Složení týmu se mi trochu plete, protože souběžně jsme připravovali nástupnickou organizaci konferečního servisu MON (Artlingua). V tom nadšení se povedlo ASKOT (za název a logo vděčíme Honzovi) ustavit už v lednu 1990. Potřeba profesní organizace byla obrovská. Chyběla etická, kvalifikační a v nemenší míře technická pravidla. V té době jsme nosili na hlavě dvoukilová sluchátka, zvuk se nedal pořádně nastavit, technici odpovídali: na to si zvykej. O vybavení kabin nemluvíc.
Zuzana Stašová: Ráda bych opravdu vyzdvihla užasnou práci matek a otců zakladatelů – nejen, že vše vymysleli, ale je třeba si uvědomit, že neexistoval internet, datové schránky apod. Vše museli sepsat na psacích strojích, několikrát oběhnout různé úřady. Já měla to štěstí, že ač mladá, byla jsem přizvána na ustavující schůzi…
Vybavuje se vám z počátků fungování asociace něco konkrétního?
ZT: Nadšení.
ZS: Nadšení. Byla to celkově zajímavá doba, tohle byla pro mě třešnička na dortu.
Působily jste i jako předsedkyně ASKOT. Na co z tohoto období jste dnes nejvíc hrdé, co se tehdy nejvíc řešilo?
ZT: Nejvíc jsem pyšná na to, že se ASKOT prosadil. Dana Langerová odvedla vynikající práci v technické sekci (vybavení kabin včetně lehkých sluchátek, zavedení norem ISO), stali jsme respektovanými partnery všech vládních i nevládních institucí, které jsme postupně obcházeli a vysvětlovali, proč by si měli objednávat právě naše členy.
ZS: Také jsem pyšná na postavení ASKOT, jsem moc ráda, že stále trvá. Za mého předsednictví jsme kromě běžné agendy řešili technické normy ISO v praxi – s Klárou Bojarovu jsme oběhly nejedno ministerstvo a hotel a snažily se vysvětlit, proč jedna židle v malé kabině pro dva tlumočníky nestačí, proč je třeba mít výhled apod. Ne vždy úplně úspěšně. Připravovali jsme tištěné seznamy členů, řešili otázku přijetí členů malých jazyků (myslím, že tehdy šlo o chorvatštinu a portugalštinu). Velmi se libí práce nového výboru – je aktivní, pořádá hodně akcí, pracovní skupiny fungují. Přeju mu hodně sil do další práce, vím že je to práce časově náročná a ne vždy doceněná.
Jaké to bylo být konferenčním tlumočníkem v 90. letech?
ZT: Devadesátky byly po všech stránkách úžasné, noví klienti, nové výzvy, po ptydepe konečně pořádné tlumočení.
ZS: Ano, je to tak. Práce bylo pro všechny opravdu dost a byla zajímavá, různorodá. Zuzka T to ze skromnosti nezmiňuje, ale stala se dvorní tlumočnicí V. Havla…
Když se podíváte na profesi tehdy a dnes – co vás nejvíc překvapuje? A je něco, co zůstalo překvapivě stejné? Jak vnímáte dnešní nejmladší generaci konferenčních tlumočníků?
ZT: Dnes mají všichni tlumočníci odpovídající vzdělání, tlumočnický projev „zcivilněl“. Paní „od vařečky“ (některé z nich mohly přitom být výborné, viz Táňa Dobrynina) už v kabinách nesedí. Já jsem byla v tlumočnické obci první, kdo měl vysokoškolské vzdělání v oboru. Tlumočili všichni, kdo se k jazykům nějakým způsobem dostali (za války v Anglii, v pražsko-německém či pražsko-ruském prostředí, za studií v Dijonu). Úroveň byla nevyrovnaná. Někteří odpovídali axiomu „Interpreters are born, not made“. Třeba Petr Pujman, kterého mi posadili jako totálního novice do kabiny, abych mu pomohla v začátcích, a ono nebylo s čím pomáhat, okamžitě se stal jedním z nejlepších. Jiní to „matlali“ až do odchodu do důchodu. Řekla bych, že má generace měla výhodu toho, čemu říkám „humus“ – všeobecné vědomosti, do nichž se dalo sáhnout. Zůstalo tedy stejné, že kdo umí, umí.
ZS: Ano, úroveň byla různá, ale starší kolegové mě každopádně fascinovali svou vzdělaností, rozhledem, bylo úžasné je poslouchat. Co se týče mladých, na našem trhu už je neznám. V evropských institucích pracují lidé jazykově vybavení, většinou tlumočení umí velmi dobře. Pak je tu otázka povahy a přístupu, ale to se netýká jen tlumočení. Většina je moc fajn. A co je rozhodně jiné jsou možnosti, které přinesl internet a začíná přinášet AI.
Co by si podle vás měl ASKOT určitě uchovat i do dalších let? Jakou hodnotu by neměl nikdy ztratit?
ZT: Přeji ASKOT, aby nikdy neztratil důraz na profesionalitu.
ZS: Také přeji ASKOT, aby dokázal udržet a prosazovat kvalitu a dobré pracovní podmínky.
Jaký vzkaz byste k 35. výročí asociace poslaly současným členům a těm, kteří do profese teprve vstupují?
ZT: Všechny zdravím a novým členům přeji, aby profese nevyhynula ve světě, kdy se angličtina stává lingua franca Evropy a celý svět se otřásá v základech.
ZS: Stávajícím a novým členům přeji, aby dostávali zajímavé nabídky, odváděli dobrou práci za dobrou odměnu a snad vás AI nepřeválcuje, nedejte se!