V sobotu 22. srpna 2026 nás opustila Nina Vrbovcová, skvělá kolegyně, vynikající tlumočnice a dlouholetá členka naší asociace. Loučíme se s ní slovy Milana Dvořáka, kolegy a emeritního člena ASKOT:
___
Milá Ninulko, dobrá kolegyně a kamarádko moje,
tak už jsi odešla za svým milovaným Michalem a nás tu na nějakou chvíli zanechala, než tě budeme všichni následovat.
Třiačtyřicet let a dva měsíce to je, co jsme se poprvé setkali v jednom velkém baráku vedle staroslavného Vyšehradu. Kolikrát jsme za tu dlouhou dobu spolupracovali, nelze spočítat, a taky by to nemělo cenu. Jistě, byla jsi výsostná profesionálka, ale já tě mám ve vzpomínce především jako dobrou a chytrou parťačku, vždy připravenou pomáhat. Myslím, že tak si tě připomene každý z nás.
Já ale mám i své vlastní, osobní vzpomínky na to, jak jsi mi mnohokrát přispěla neotřelým nápadem a návrhem, když jsem se na tebe obrátil o radu v záležitosti spojené s literárním překladem. Byly to nejednou velmi podnětné rozmluvy, ve kterých jsem za tvého přispění dospíval k náležitému řešení. Měla jsi potřebnou fantazii a básnivou duši. Tyhle vlastnosti jsem na tobě obdivoval, i když jsme se samozřejmě neshodli pokaždé, což se i mezi nejlepšími přáteli stává. Jenomže pokud jsou opravdoví přátelé, nemůže to jejich vztah v sebemenším pokazit.
Musím ti taky vyslovit vděk a obdiv za tvé pořady v naší oblíbené literární a hudební kavárně, ve kterých jsi vynalézavě ilustrovala životní příběhy řady významných osobností. Byly to programy zábavné i poučné. Moc ti děkuju za ty, kterým jsem byl přítomen jako vděčný posluchač, a ještě víc za ty, do kterých jsi mě přibrala a já se mohl stát malým pomocníčkem při tvých báječně tvořivých vyprávěních.
Nejvíc času jsme ovšem spolu strávili při tlumočení. Bylo to krásné řemeslo. V budoucnu mu možná odzvoní, ale my jsme s ním šťastně a činorodě prožili celý život. Slyšel jsem kdysi v mládí výrok jednoho brněnského humoristy a konferenciéra: „Zavřu hubu a mám poklizíno.“ Ano, když se na to podíváme skepticky, je to tak i s tím naším povoláním. Ať jsme přetlumočili obtížného řečníka sebegeniálněji, ve chvíli, kdy jsme domluvili, zmizelo vše do nenávratné minulosti, veškerá námaha i umění se ztratily beze stop. Kdo ale byl schopen pomoct radou i žertem, kdo byl vstřícný a vždy ochotný něco pro druhé udělat, ten po sobě zanechal stopu v jiné prsti, totiž v lidských duších. Ty jsi k takovým lidem patřila. Myslím, že v tomhle se se mnou shodnou ne-li všichni kolegové, tak určitě naprostá většina.
Sbohem, Ninulko.
Foto: archiv Niny Vrbovcové a ASKOT