Ještě před pár lety patřily videokonference spíše do žánru science fiction, ale v době pandemie se staly součástí našeho každodenního života. Za přísných lockdownů usedaly před obrazovky snad všechny vrstvy populace, od dětí školou povinných po manažery, tlumočníky samozřejmě nevyjímaje. Už po několika málo týdnech se objevily teorie o tom, že setkání přes ZOOM a jiné online platformy vyčerpávají účastníky více než schůze tváří v tvář.
Tyto teorie, dosud založené jen na subjektivních pocitech uživatelů, jsou nyní vědecky potvrzeny. Tým výzkumníků vedený René Riedlem z Hornorakouské univerzity aplikovaných věd a Gernotem Müller-Putzem z Technologické univerzity ve Štýrském Hradci předložil neurofyziologické důkazy o tom, že tzv. únava ze Zoomu skutečně existuje.
Studie rakouských vědců, zveřejněná v Scientific Reports, měřila pomocí EEG a EKG parametry únavy u dvou skupin osob, které sledovaly stejnou univerzitní přednášku: první skupina prezenčně v učebně, druhá online. Všechna měření potvrdila vyšší stupeň únavy u účastníků videokonference, kteří také v dotazníku uvedli, že se během přednášky cítili méně motivovaní a aktivní. Kromě výrazných rozdílů v hodnotách EEG u nich vědci zjistili i postupný pokles srdeční frekvence a její větší variabilitu. Na základě výsledků studie dospěli autoři k závěru, že videokonference mohou způsobit kognitivní problémy – a to zcela bez ohledu na kvalitu zvuku a obrazu!
Dalším týmem, který se touto problematikou zabýval, byla skupina neurovědců z Yale. Pomocí špičkových zobrazovacích technik sledovali v reálném čase mozkovou aktivitu dvou osob při rozhovoru z očí do očí a přes ZOOM. Sledovali pohyby očí, velikost zornic, elektrickou aktivitu mozku a mozkový krevní průtok. Zjistili, že při komunikaci tváří v tvář dochází častěji k očnímu kontaktu, zornice jsou rozšířenější a v oblasti mozku zodpovědné za zrakové vnímání dochází k vyšší aktivitě.
Autoři studie, zveřejněné v Imaging Neuroscience, vyslovili na základě svých pozorování domněnku, že mozek využívá při zpracování interakcí „naživo“ a online různé neuronové okruhy. Docházejí k závěru, že virtuální komunikace je ve srovnání s reálnou komunikací ochuzená.
Přestože výsledky obou studií potvrzují, že virtuální komunikace představuje větší zátěž, žádný z týmů nedoporučuje, aby se videokonference přestaly používat. Je však třeba přijmout „účinná protiopatření“, aby se únava a stres při online jednáních snížily na únosnou míru.
O jaká protiopatření se jedná? Například vypnout kameru pokaždé, když její použití není nezbytně nutné. Pořídit si menší obrazovku. Nebo se při virtuálním setkání procházet po místnosti.
Při simultánním tlumočení na dálku se tato opatření asi příliš neuplatní. Kameru máme vypnutou standardně, menší obrazovka nám moc nepomůže (naopak většina z nás používá obrazovek několik a čím větší, tím lepší a přehlednější!) a korzování po místnosti přichází v úvahu jen ve chvílích, kdy zrovna tlumočí kolega (a to jen za předpokladu, že ho tím nebudeme rušit).
I pro nás tlumočníky je však zajímavé zjištění, že kromě kvality zvuku, které jsme poslední dobou věnovali dost pozornosti, vstupují při RSI do hry i jiné faktory, které objektivně zvyšují únavu všech účastníků online komunikace. A třeba to bude další argument pro to, aby se co nejvíce akcí konalo offline.
